Dorotka:
Tak jsem si myslela, že jsem začala tloustnout – snažila jsem se moc nejíst, ale nešlo to. Pánik i panička mi do jídla stále dávali nějaké dobroty a nutili mě jíst. Říkala jsem si, co to asi je, že mi v tom břiše tak zvláštně škrundá a pak mi to došlo – jak jsem jedla meloun, tak tam roste melounový keř :-). Samozřejmě nejsem žádná hloupá fenka, ale už pěkně velká slečna a došlo mi, že se ve mně asi klubou štěňátka, no ale jak dlouho a co bude potom? To jsem moc nevěděla. Slyšela jsem, jak si páníčci plánují, že by bylo fajn, kdybych je přivedla na svět o víkendu 23.6. – 24. 6.
Ještě ten týden před tím mě vytáhli k veterináři a koukali na mě dost vystrašeně. Od té doby jsem se nemohla ani proběhnout na trávě před barákem, ale je pravda, že jsem byla unavená a moc se mi nic nechtělo dělat. Gauč na kterém jsem vždy odpočívala zmizel a nahradila ho nějaká bedna – no to jsou mi věci. Páníčci ji říkali „boudička“ a stále mě nutili tam chodit odpočívat a zvykat si na ni.
Najednou mě napadlo, že bych si to tam teda mohla trochu zútulnit, tak jsem začala hrabat a uklízet tu moji „boudičku“. V neděli večer jsem už byla nějaká nervózni a když páníčci usnuli začalo mě dost bolet břicho. Než jsem se stihla rozkoukat, tak vedle mě leželo malé štěňátko – teda to jsem nevěděla, že to tak jde. Bylo asi nemocné, protože mi ho páník hned odebral a já si říkala, že je mi to líto. Najednou se ve dveří objevila teta Dáša – co tu dělá uprostřed noci?!? Vždyť se má jít spát! Chvíli na mě stále koukali a pak šli spinkat. Ráno mi dal páník pusu a holky si vlezly ke mně do boudy a přemlouvali mě, ať začnu tlačit. Protože už jsme na to byly jen holky, tak to šlo jako po másle a ani ne po 3,5 hodinách vedle mě leželo 10 krásných, mokrých štěňátek. Holky měli radost – panička mi dávala vývar a to jsem si pochutnala. Ale byla to fuška, takže jsem pak odpadla.
Na oběd dorazil páník, tak jsem mu hrdě ukázala holky a kluky a aby těch návštěv nebylo málo dorazil i pan doktor. Ten mě zkontroloval a já šla zase spát. Páník i panička mě hlídali a stále přehazovali štěňata z bedničky do bedničky. Večer si ke mně do boudy lehla panička. Moc jsem se nevyspala a asi ona také ne, štěňátka stále kňourala a byla nějaké neklidné. Panička asi už byla unavená a ve dvě hodiny ji vystřídal páník. Štěňátka se na něj tak těšili, že spustili takový křik po necelé hodince, že to i paničku vzbudilo. Ta mi nakonec dala všechny štěňátka ke mně – i já jsem to už zvládala lépe – a najednou bylo ticho, jen jsem slyšela, jak panička konečně chrupe.
Zatím to tedy vypadá, že s deseti novými přírůstky bude velká zábava, tak doufám, že to všichni dobře zvládneme :-)
Tlapku na to Dorotka
Páníci:
Uteklo to rychle. Postavili jsme krásnou porodnu – na poprvé skvělá práce, i přesto, že nám při stavbě vždy začalo pršet. Na příště máme řadu nápadů, jak vše vylepšit. Najednou tu byl 55 den a Dorotce se objevil tmavý výtok. Dost nás to vyplašilo, tak jsme mazali k veterináři Lázničkovi. Chvíli jsme čekali a pak nás vzal. Zjistil, že první štěňátko je mrtvé a že se může stát, že nám Dorotka předčasně porodí a nebo jí to nepůjde a bude muset proběhnout císařský řez. :-(
Dostali jsme antibiotika a progesteron a po cestě domů jsme byli dost zoufalí. Důležité však bylo, být v pohodě a nestresovat zbytečnými starostmi sami sebe a hlavně Dorču. Tak jsme zavedli klidový režim a Jeník zůstal s Dorotkou doma až do pátku. Pátek byl také první den, kdy budou štěňátka již úplně vyvinuté, takže jsme museli vydržet.
Dorotka ve čtvrtek už vypadala docela spokojeně a dokonce se chtěla prohánět po louce – no to jsme ji okamžitě zatrhli. V sobotu se nám zdála nervózní, ale stále nic moc nenapovídalo, že by to na ní mohlo přijít. No upřímně, ani jsme moc nevěděli, jak to poznat :-). V neděli už začala hrabat, ale stále nic. Dáša nám poradila zavolat Lázničkovi a ten nás chtěl vidět. Takže jsme se v neděli odpoledne vypravili na výlet. Bylo u něj dost lidí, ale podařilo se nám po necelé hodině předběhnout pár pacientů. Doktor Dorotku zkontrolovat a pochválil nás, že jsme dorazili – vše vypadalo normálně. Současně nám říkal, že můžeme odjet 20 metrů a Dorka začne rodit – no to si moc nedokáži představit někde u Říčan :-).
Dorazili jsme domů a šli spát. Barča se byla ještě kolem půlnoci kouknout na Dorku – nějak se jí zdála divná, ale nic nenasvědčovala tomu, že by už to mělo přijít. V 00:39 mlaskání vzbudilo Jeníka a ten našel to první mrtvé štěňátko – takže to nejhorší bylo za námi – mysleli jsme si. Napsali jsme Dáše a čekali, co se bude dít. Nic se však nedělo – takže jsme někteří usnuli (Barča), Jeník nespal vůbec a Dáša si aspoň trochu schrupla. Ráno hned jak Jenda zavřel dveře se nám podařilo Dorotku rozrodit a to už šlo jedna dvě. Ani jsme se nenadály a bylo venku 10 štěňat – no to jsem ani nečekala. Zvládla to za rekordní čas. Jeník přišel z práce – objednal nám oběd a sedli jsme si k té maďaří nadílce.
Večer jsem si zalezla ke štěňátkům – snažili jsme se u Dorči nechávat cca 5 štěňat, aby se i ty menší stihli napít. Střídala jsem je u struku po cca půl hodince, resp. po tom jak kňourali. Ve 2 ráno už Barča, ale byla dost unavená. Kluci pili po tichu, ale jak se přisály holky, byl to děs. Vzbudila proto Jeníka, že potřebuje aspoň půl hodinku – naštěstí u nich vydržel déle a Barču probudilo jen jak jim šeptem domlouvá „Oranžová co chceš? Máš v puse cecek? Tak proč kňouráš?!?“ Byli jsme trochu jako bezradní rodičové. Proto Barča Jeníka vystřídala a napadlo jí Dorotce dát ke strukům všechna štěňátka – a povedlo se – Dorka nebyla nervózní a najednou jsme všichni usnuli – pohoda.
Nespalo se jí úplně dobře – velká porodna má tu potíž, že se štěnda rozhodnou plazit všude možně, když jsou dál tak začnou kňourat a do toho začne kňourat i Dorka, ale vymysleli jsme to tak, že jsme všechny naskládali do „provizorní“ ohrádky z nohou a tak jsme usnuli.
Uvidíme, co ještě budeme muset zmáknout, ale hlavně že jsou všechny zdraví a teď aby nám hezky přibírali a Dorotka hodně pila a jedla.
Těšíme se na zážitky i ty horší, co nás určitě čekají :-)
Pusu a pac
Barča a Jenda